CIA tajně vyzvedla sovětskou ponorku K-129 ze dna Tichého oceánu. Příběh projektu Azorian, jedné z nejodvážnějších špionážních misí studené války.
Jak tajně vytáhnout z hloubky téměř pěti kilometrů sovětskou balistickou ponorku, a přitom přesvědčit celý svět, že jde pouze o těžbu nerostů ze dna oceánu? Přesně to dokázala americká CIA v rámci jedné z nejdražších a technicky nejnáročnějších zpravodajských operací studené války, nazvané Projekt Azorian.
Když se 8. března 1968 v severním Pacifiku beze stopy ztratila sovětská ponorka K-129 třídy Golf II, v Moskvě nikdo netušil, že se o ponorku zajímají i Spojené státy. Americký systém podmořských hydrofonů SOSUS zachytil akustickou stopu katastrofy a americké námořnictvo následně dokázalo poměrně přesně určit místo potopení vraku přibližně 2 900 kilometrů severozápadně od Havaje. Přesnou polohu vraku následně potvrdila speciálně upravená ponorka USS Halibut, určená pro hlubinné průzkumné operace, která dokázala K-129 nejen vyhledat, ale i pořídit její detailní fotografie na mořském dně. Bez těchto snímků by CIA neměla dostatečně přesné informace o poloze a stavu vraku, nutné pro plánování samotné „záchranné“ operace.
Sovětské pátrání skončilo neúspěchem. Američané ale věděli, že na mořském dně leží mimořádně cenný zdroj zpravodajských informací. K-129 nebyla obyčejnou ponorkou. Nesla tři balistické rakety s jadernými hlavicemi, torpéda, a především šifrovací zařízení, kódové knihy a další citlivé materiály, které mohly výrazně usnadnit sledování sovětských strategických sil.
CIA proto přišla s odvážným plánem, a to vrak z hloubky téměř 5 000 metrů tajně vyzvednout. Šlo ale o technický úkol, který neměl v té době obdoby.
Projekt Azorian a Howard Hughes na scéně
Nejtěžší nebylo samotné zvednutí ponorky, ale utajení celé operace. CIA proto využila známého amerického miliardáře Howarda Hughese, jehož pověst excentrického vizionáře byla ideálním krytím. Veřejnosti bylo oznámeno, že Hughes financuje revoluční projekt hlubokomořské těžby manganových konkrecí.
Ve skutečnosti vznikla speciálně navržená loď Hughes Glomar Explorer, která ukrývala obří mechanický úchopný systém schopný pracovat několik kilometrů pod hladinou. Celá manipulace probíhala uvnitř trupu lodi, takže ani sovětské průzkumné lodě nemohly z dálky zjistit, co se skutečně odehrává.
V létě roku 1974 dorazil Glomar Explorer nad místo potopení. Po týdnech náročných operací se podařilo vrak zachytit a začít jej vytahovat. Během výstupu však došlo k mechanickému selhání obřího zařízení. Většina trupu sovětské ponorky se odtrhla a znovu klesla na dno Tichého oceánu.
CIA získala pouze přední část ponorky. Přesto šlo o mimořádný úspěch, protože Američané získali část technického vybavení a výzbroje včetně dvou jaderných torpéd, a mohli detailně analyzovat konstrukci sovětské strategické ponorky. Dodnes není zcela jasné, zda se podařilo získat i všechny šifrovací materiály, protože část dokumentace zůstává utajena.
Mrtví námořníci z K-129 a tajný pohřeb
Uvnitř vyzdvižené části vraku byly nalezeny ostatky šesti sovětských námořníků. CIA se rozhodla uspořádat vojenský pohřeb na moři. Námořníci byli pohřbeni za zvuků sovětské hymny a se všemi vojenskými poctami. Videozáznam z ceremonie byl zveřejněn až po skončení studené války a stal se jedním z lidsky nejzajímavějších momentů celé operace.
V roce 1975 začaly informace o projektu unikat do médií. CIA tehdy odmítla existenci celé operace komentovat a vytvořila formulaci, která se později stala legendou zpravodajského světa: „Nemůžeme potvrdit ani vyvrátit.“
Právě z této odpovědi vznikl známý pojem „Glomar response“, který americké úřady používají dodnes při odmítání citlivých žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím (FOIA).
Zdroj: The Washington Post, CIA Museum, Time
Autor/Licence fotografie: USNS Glomar Explorer, U.S. Government – U.S. Government Photo, Volné dílo